Den 7

Venku je krásně....

První den po těch neskutečně odporných propršených dnech je venku krásně.....a já ležim v posteli. V noci jsem se dopovala práškama, protože jsem měla strach, že mě zase bude bolet hlava.


Ovšem ráno předčilo mé očekávání....polknout byl nadlidský úkol, hlava jako střep, ovšem co mi dělalo levé ucho - to jsem dlooho nezažila - normálně mě hrozilo vystřelením bubínku!!!!




Zavolala jsem svému úžasnému spolužákovi, který je zároveň mým praktickým doktorem a šeptem jsem mu sdělila, že až se dám dohromady, tak dolezu. Má pro mě vždycky pochopení. Dohrabala jsem se tam ve dvanáct, když už zavíral. Řekl, že to vypadá na angínu, dal mi antibiotika a řekl, ať si raději ještě zajdu za svým druhým báječným známým - primářem z krčního. Ten mi změnil diagnozu na laryngitidu, řekl, že mám zduřenou jazykovou mandli, ubezpečil mě, že bubínek mě neopustí, neboť ucho je v poho, přidal mi Jox a propustil mě zpět do postele...


Stihla jsem dojít ještě do práce předat neschopenku. Tam šéf nebyl nadšen, že budu týden doma, protože právě schválili projekt za 3 mil. euro, který budu administrovat celý já. Je mi to ale naprosto putna i kdyby to byla miliarda ten týden doma budu a hotovo...aspoň si odpočinu.




Lucku mi vrátili naši kolem páté. Byla prý hodná, jen ve školce někomu nechtěla dát ruku.....je po mě holka, já jsem se ve školce za ruku vodila jenom s Haničkou Kratochvílovou!!